Sláva! Tak přece ji našli...

Někdy v polovině ledna jsme si před okna naší třídy postavili ptačí budku, abychom mohli sledovat ptáčky, kteří přilétají v zimě na krmítko za potravou. Do budky jsme ptáčkům nasypali semínka slunečnice a těšili se na první návštěvníky. Den za dnem jsme pokukovali z okna, jestli se tam neobjeví nějaká sýkorka nebo vrabeček, ale stále nic. Ani jednou jsme v budce žádného ptáčka nezahlédli a ani semínka v budce neubývala. Bylo nám to docela líto. Vlastně jsme se už smířili s tím, že naše budka zůstane opuštěná. Ale kdo si počká, ten se dočká! V úterý jsme poprvé v budce zahlédli vrabce, jak si pochutává na semínkách slunečnice. Neumíte si představit, jak velikou jsme měli radost! Druhý den, už jsme v budce pozorovali i sýkorku a vrabec si přivedl další kamarády. A že jim chutnalo! Za dva dny byla budka prázdná a my jsme šli s radostí do budky dosypat semínka. Když teď náhodu vidíme prázdnou budku, víme, že to je jen na chvíli, protože jen co budou mít ptáčci prázdná bříška, zase přiletí.